Ranní vstávání: umění, které nikdo neovládá
Ranní vstávání, ten nádherný rituál, kdy nás budík jemně probudí z hlubokého spánku. Anebo spíše nás brutálně vytrhne z těch nejhezčích snů, které jsme měli celý týden. Představte si ten moment, kdy jste právě na exotické pláži, slunce se leskne na moři, vy si vychutnáváte osvěžující drink… a najednou se to vše rozpadne do zvuku hlasitého píp-píp-píp. Ano, budík nám znovu připomíná, že sen musí skončit. Kdo by nemiloval tu krásnou chvíli, kdy se snažíme najít sílu vylézt z postele a čelit novému dni?
Pravda je, že existuje zcela jistý okamžik zoufalství, kdy se opakovaně rozhodneme stisknout tlačítko „snooze“. Proč ne? Koneckonců dalších pět minut spánku nás určitě zachrání. Těch pět minut navíc je přece přesně to, co potřebujeme, aby se nám náš den rozjel bez problémů. Takto se to opakuje několikrát, a my sami sebe ujišťujeme, že tentokrát už opravdu vstáváme. Jenže ne – další pípnutí a znovu ruka vystřelí směrem k budíku, jako kdyby tam byla magneticky přitahována.
Ale dejme tomu, že jsme už dost stateční a rozhodneme se skutečně vstát. Tím ovšem začíná další fáze – boj s gravitací. Jako by náhle každá buňka našeho těla ztratila jakýkoliv zájem o spolupráci. Nohy se zamotají do peřiny, hlava se zdá být těžší než kdy dřív, a každá část těla nás prosí, abychom se vrátili zpět do postele. Jediné, po čem toužíme, je teleport, který by nás přenesl rovnou do práce nebo školy, ideálně už oblečené a umyté. Jenže věda nám stále nedopřála tento luxus.
A co nás vlastně čeká, když už se konečně vyškrábeme z postele? Dorazíme do práce s výrazem „ano, jsem vzhůru, ale jen fyzicky“. Jakmile dorazíme na místo, první věc, kterou hledáme, je káva. Ten zázračný nápoj, který nám dává iluzi, že jsme skutečně schopni fungovat. Hrnkem kávy držíme malý štít proti veškerým negativním emocím, které se nám snaží vkrást do myšlenek. Čím větší hrnek, tím silnější štít, to je přece jednoduchá logika, že?
Proč vůbec musí existovat takový fenomén jako ranní vstávání? Někdo kdysi rozhodl, že vstávat v šest ráno je normální. Kdo to byl? Možná nějaký vtipálek, který si chtěl vyzkoušet, kolik lidí bude dobrovolně trpět. A my, jako poslušní občané, jsme se na to dali. Vstáváme, i když nám každé vlákno v těle říká „ještě chvíli, prosím!“ Ale ne, my jsme ti stateční, kteří se postaví osudu a nakonec vstanou, jen abychom zjistili, že už zase nestíháme.
Stresující momenty při oblékání, hledání klíčů, zoufalé pokusy o rychlou hygienu – to vše patří do balíčku ranního rituálu. Jakmile se už podaří dostat ven z domu, přijde další zkouška – doprava. Není nad to uvíznout v dopravní zácpě a sledovat, jak se ručička hodinek neúprosně blíží k časovému limitu. Kde je ta slibovaná teleportace, když ji člověk nejvíc potřebuje?
Ale nebojte, přichází klíčový moment dne. Vstup do práce, kde se musíte tvářit, že jste absolutně v pořádku. Kolegové se ptají: „Jak se máš?“ A vy odpovídáte se zářivým úsměvem: „Skvěle, děkuji!“ Ve skutečnosti se však uvnitř modlíte, aby nikdo nepoznal, jak těžké bylo dnes ráno vstát z postele a přestat přemýšlet o návratu do hibernace.
A co je tajemstvím ranního vstávání? Odpověď je jednoduchá: žádné neexistuje. Je to boj, který nikdy nevyhrajeme, ale přesto se každý den statečně pouštíme do bitvy, abychom mohli říct: „Dobré ráno! Ano, jsem tady. Přinejmenším moje tělo ano.“ Tento boj je naším každodenním hrdinstvím, ačkoliv nám připadá neviditelný a nedoceněný.
Možná, že jednou věda přijde s řešením – budíky, které nás budou probouzet jemným šepotem, teleportace, která nás dopraví tam, kde potřebujeme být, nebo prostě společnost, která přijme fakt, že nejlepší produktivní doba začíná až kolem poledne. Do té doby budeme pokračovat v našem nekonečném ranním boji, poháněni kávou, silou vůle a touhou po dalších pěti minutách spánku, které nás nikdy nezachrání.
obrázky jsou jen ilustrativní z pixabay.com nebo vytvořené AI
