Satira – fotograf
Fotograf – to povolání, které si mnoho lidí představuje jako nekonečnou dovolenou, kde člověk jen cvaká spoušť a hotovo, mistrovské dílo je na světě. Ale realita? Ta je někde mezi bojem s fyzikálními zákony a honbou za nepolapitelným „perfektním momentem“. Fotograf je člověk, který při východu slunce čeká na to „dokonalé světlo“ a přitom se modlí, aby mraky neměly jiný názor. Takový krásný příklad romantiky, kdy vstáváte ve čtyři ráno, klepete se zimou a říkáte si, že jednou z toho snad bude výstava… nebo aspoň like na Instagramu.
A pak tu máme fotografování lidí. To je opravdová lahůdka. Lidé se před fotoaparátem mění – ti nejostýchavější se najednou začnou ptát: „Mohla bych vypadat trochu víc jako Angelina Jolie? A mohl bys odstranit ty vrásky… a ten můj nos, ten mi nějak nesedí.“ Fotografové se pak stávají moderními kouzelníky, kteří mají za úkol přetvořit realitu do podoby, která existuje jen v představách zákazníka. Ale co na tom, že žádný Photoshop nedokáže přeměnit strejdu Karla na modela z titulní strany, pokud si on sám představuje, že to jeho pivní bříško je vlastně „jen optický klam“.
Dalším zlatým hřebem kariéry fotografa je focení dětí. Rodiče chtějí rozkošné snímky svých ratolestí, nejlépe v době, kdy dítě pláče, utíká a zrovna rozhodně nechce spolupracovat. Fotograf se stává tanečníkem, klaunem a terapeutem v jednom – skáče, mává, vydává zvuky jako zvířátka a pokouší se dítě zaujmout aspoň na tři sekundy, aby ho mohl zachytit. Výsledek? Fotka, kde dítě vypadá jako mix mezi hněvem a zmatkem, zatímco rodiče se ptají: „A nemohl bys to udělat tak, aby se víc usmíval?“
A co teprve focení svateb? Tady se každý fotograf stává svědkem lidských emocí v jejich nejextrémnější podobě. Od nevěsty, která chce mít „ty nejlepší snímky“, až po opilého svědka, který si myslí, že je skvělý nápad fotit se s kyticí na hlavě. Fotograf musí být rychlý jako blesk, zachytit slzy štěstí i nečekané okamžiky, jako když se teta Božena rozhodne vrhnout se na taneční parket v rytmu, který zná jen ona. A přitom zůstat neviditelný – jako duch, který nikdy nesmí narušit „kouzlo okamžiku“.
A když je konečně po všem a fotograf se těší na zasloužený odpočinek? Ne, čeká ho nekonečné sezení před počítačem. Editace je tím, co odděluje amatéry od profesionálů. Hodiny retušování, upravování expozice a korekce barev, aby vše vypadalo přesně tak, jak si klient představuje. A co klient na to? „Hmm, hezký, ale ten můj úsměv je nějaký divný, mohl bys to změnit?“ Ano, protože fotograf je nejen umělec, ale také vědec, který má nástroje na přeměnu úsměvu podle libosti.
Ale nejlepší část celé práce je ten „přístup“ veřejnosti. „Fotograf, jo? To je super, prostě jen cvakáš a je to.“ Proto každý, kdo má doma starý digitální fotoaparát, je přesvědčen, že by to mohl dělat taky. „Jo, to zvládnu taky. Stačí jen zmáčknout ten knoflík, ne?“ Ano, protože zjevně je to všechno jen o tom zmáčknutí toho jednoho tlačítka.
Fotograf není jen člověk s fotoaparátem. Je to psycholog, umělec, kouzelník a někdy i trochu masochista. Protože vstaňte ve čtyři ráno, abyste zjistili, že slunce dnes vychází za mrakem, a přesto si řekněte: „To stálo za to.“ Fotografování není jen práce – je to životní styl plný absurdních situací, které si žádají notnou dávku humoru a trpělivosti. Ať už je to klient, který chce vypadat jako celebrita, nebo dítě, které zrovna v tom okamžiku, kdy má být rozkošné, se rozhodne pro svůj první výbuch vzteku.
Takže příště, až potkáte fotografa, zamyslete se, kolik úsilí za tím jedním cvaknutím vlastně je.
