AI satira o digitalizaci stavebního úřadu v ČR
Digitalizace stavebního úřadu v ČR – to je příběh plný naděje, nečekaných zvratů a slz. Jakmile jsme slyšeli, že se stavební agenda přesune online, srdce nám zaplesala. Konec těm dlouhým frontám, konci papírování! Ale jaká byla realita? Vstoupit do světa digitálního stavebního úřadu je jako pokusit se vyluštit středověký rukopis bez jakékoliv předchozí znalosti latiny.
Začíná to slibně. Otevřete webovou stránku, najdete tlačítko „Podat žádost“, kliknete na něj a… voilà, objeví se seznam formulářů, každý s desítkami políček, která musíte vyplnit. Chcete zadat adresu stavby? Nezapomeňte si připravit přesné GPS souřadnice, číslo popisné, parcelní číslo, katastrální mapu a nejlépe ještě potvrzení od místního starosty, že vaše adresa skutečně existuje. A když náhodou zadáte něco špatně? Zapomeňte na to, že vám systém řekne, kde je chyba. Jen prostě odmítne pokračovat dál, s láskyplným vzkazem „Chyba. Zkuste znovu.“ A vy znovu a znovu přepisujete stejná data, protože nějaký tajemný „šotek“ v systému se rozhodl, že vaše žádost nikdy nespatří světlo světa.
Jakmile překonáte první nástrahy, následuje krok ověřování. Musíte se přihlásit přes eIdentitu. „Ale co je to eIdentita?“ ptáte se. To je kouzelný nástroj, kterým vás stát může potrápit ještě o něco více. Musíte se registrovat na poště, projít procesem ověřování (ideálně dvakrát, protože jednou jim chyběl podpis), a až pak konečně získáte přístup k tomu, co je vaše zákonné právo. Ale to, že máte eIdentitu, ještě neznamená, že všechno půjde hladce. Systém se často tváří, že vás nezná – jako byste byli jen cizincem, který omylem zabloudil do zakázané zóny.
A pokud si myslíte, že tím to končí, tak to jste na omylu. Přichází fáze „nahrát dokumenty“. Všechno samozřejmě musí být ve správném formátu – pokud ne, systém je prostě odmítne. Věděli jste, že plán domu má být jen ve formátu .dwg a ne .pdf? Ne? Tak to máte smůlu. A když konečně vše nahráte? Systém vám oznámí, že soubory jsou příliš velké. Takže začínáte znovu, tentokrát s menšími verzemi, zmenšenými tak, že i zedník by potřeboval lupu, aby něco viděl.
Když konečně projdete touto digitální džunglí a podáte svou žádost, přichází dlouhé čekání. Možná byste čekali, že když je vše online, odpověď přijde rychleji. Ale ne. Ve skutečnosti úředník musí všechno zkontrolovat, vytisknout, založit do šanonu, a pak možná – pokud máte štěstí – se na vaši žádost někdo podívá. A pokud náhodou narazíte na problém? Můžete zkusit volat na infolinku. Ta je ale buď obsazená, nebo vás spojuje s někým, kdo o digitalizaci slyšel asi tolik, co vy o kvantové mechanice.
Nakonec, když už jste úplně zoufalí, jdete na stavební úřad osobně. A tam, před vámi, stojí šanon plný vašich dokumentů. Digitalizace? Ano, ale jen na oko. Realita je taková, že vše se stejně nakonec tiskne, skenuje, ztrácí, hledá a znovu tiskne. Takže se ptáme: Proč jsme vlastně začali s digitalizací, když jsme stále závislí na papíru? Odpověď? Abychom mohli říct, že jsme moderní. Ale někdy je ten moderní kabát jen velmi špatně ušitý převlek, pod kterým se stále skrývá ten starý, dobrý, byrokratický kolos.
