Novoroční předsevzetí: Jak jsem (ne)začal cvičit
Nový rok, nové já. Tak se to říká, ne? Každý leden to vypadá, že celý svět spustí restart. Všichni chtějí být lepší, zdravější a organizovanější. A co já? Já jsem se rozhodl, že tentokrát to opravdu dokážu. Žádné výmluvy, žádné odklady. Koupím si permanentku do fitka, obléknu legíny (ano, muži je teď taky nosí) a konečně se proměním v boha fitness.
A víte co? Skoro to dopadlo. Ale jen skoro.
1. Fáze: Plánování velkolepé proměny
Začalo to skvěle. Seděl jsem u počítače a hledal „fitness tipy pro začátečníky“. Když jsem našel článek s titulkem „Jak za měsíc získat tělo jako Arnold Schwarzenegger“, okamžitě jsem věděl, že to je ono. Jak těžké to může být? Jsem přece odhodlaný, motivovaný a taky trochu zoufalý, protože poslední dobou mě moje trička obepínají na místech, kde by neměla.
Vypracoval jsem si plán: pondělí a středa posilovna, pátek běhání. Sobota jóga, protože jsem chtěl být moderní. Všechno jsem to sepsal do aplikace, která mi teď pravidelně posílá notifikace, že moje plány ignoruji. Ale tehdy jsem tomu věřil.
2. Fáze: Výbava je základ
Než člověk začne cvičit, musí si samozřejmě pořídit správné vybavení. Koupil jsem si značkové sportovní oblečení, nové boty a dokonce chytré hodinky, které mi budou počítat kroky a říkat, kdy mám pít vodu. Věděl jsem, že to je investice do mé budoucnosti. Jenže když jsem si tu výbavu oblékl, zjistil jsem, že vypadám spíš jako obří klobása zabalená v lesklé fólii.
Ale co, důležité je, že jsem byl připravený. Tedy skoro. Protože zatímco moje kreditní karta už měla křeče z těch všech nákupů, já jsem ještě nevkročil do fitka.
3. Fáze: První návštěva fitka
Den D. Vzpomínám si, jak jsem vstoupil do fitka, odhodlaný změnit svůj život. Ale jakmile jsem uviděl všechny ty svalnaté lidi, kteří zvedali činky větší než já sám, uvědomil jsem si, že jsem asi udělal chybu.
Pokusil jsem se splynout s davem. Sedl jsem si na nějaký stroj a předstíral, že vím, co dělám. Po pěti minutách jsem si všiml, že ho používám úplně obráceně. Radši jsem přešel na běžecký pás, ale i tam mě zradila technika. Zapnul jsem ho na takovou rychlost, že mě to skoro vyhodilo ze stroje. A pak jsem si řekl: „To stačí. Začátky musí být postupné.“
4. Fáze: Výmluvy na všechno
Druhý den mě bolelo celé tělo. Každý sval, o kterém jsem ani nevěděl, že ho mám, protestoval. Řekl jsem si, že je potřeba den volna. Ten den volna se ale nějak protáhl. „Musím si přece odpočinout, abych byl produktivnější,“ říkal jsem si. A pak přišlo to nejlepší – výmluvy.
„Je moc zima na to, abych běhal.“
„Dneska musím uklidit byt, to je taky pohyb.“
„Začnu zítra. Nebo příští pondělí.“
5. Fáze: Návrat ke gaučingu
A tak se stalo, že můj fitness plán skončil stejně rychle, jako začal. Moje chytré hodinky teď jen zklamaně vibrují, když jedu výtahem, místo abych šel po schodech. A permanentka do fitka? Skvělý dárek pro někoho jiného, kdo to možná zvládne lépe.
Místo toho jsem se vrátil ke svému oblíbenému sportu: gaučingu. To je ta disciplína, ve které vynikám – hodiny a hodiny tréninku u seriálů a pytlíků chipsů.
Epilog: A co dál?
Zavazuji se, že příští rok to zkusím znovu. Opravdu. Možná. Protože jak se říká, důležité je nevzdávat se. A i když to letos nevyšlo, mám aspoň skvělý sportovní outfit, ve kterém můžu sedět doma a vypadat, jako že se na něco připravuji.
Takže pokud jste to taky vzdali, nebojte – nejsme v tom sami. A možná, ale jen možná, si příští leden zase budeme slibovat, že tentokrát to opravdu zvládneme. Nebo si prostě dáme další chips.
