Venčení psů: Satira o (ne)dobrovolných chodcích
Venčení psů, ten neustálý rituál, který je stejně tak povinností, jako absurdním divadlem. Když si pořídíte psa, nikdo vám neřekne, že tím automaticky přihlašujete i sebe na každodenní procházky, a to bez ohledu na počasí, vaši náladu nebo stav silnic. Venčení není jen o tom, aby si váš čtyřnohý přítel „ulevil“. Je to o tom, aby vás život naučil pokoře a schopnosti smát se vlastní marnosti.
Váš pes – váš pán
Když vidíte člověka s vodítkem, máte snad pocit, že on je pánem situace? Ach, jaký omyl! Pes rozhoduje, kudy půjdete, kde zastavíte a kolik času strávíte u nejbližšího křoví, protože tam pravděpodobně prošel pes sousedky z vedlejší ulice. Ano, zatímco vy držíte vodítko, váš pes vás pevně ovládá prostřednictvím svého čichu a neochvějného odhodlání očichat každý list, který kdy spadl na zem.
Ranní rituál trapnosti
Budík zazvoní. Venku prší, vítr ohýbá stromy, ale váš pes na vás hledí pohledem, který jasně říká: „Teď. Hned. Jdeme!“ Obléknete se, nasadíte bundu, která by mohla klidně sloužit jako pláštěnka pro náklaďák, a vyrazíte. A právě ve chvíli, kdy si váš pes vybere tu nejvíce exponovanou část parku na svou potřebu, projde kolem skupina maminkovských soudkyň, které vás propíchnou pohledem, jako byste osobně vinili z klimatických změn. Ach ano, a samozřejmě jste zapomněli pytlíky.
Sociální laboratoř
Venčení psů je zároveň sociálním experimentem. Pokud jste introvert, připravte se, že vás váš pes donutí komunikovat s naprosto cizími lidmi. Psi mají talent přitahovat další psy, a tím i jejich majitele. A než se nadějete, vedete rozhovor s postarší paní o tom, jaké granule jsou nejlepší pro citlivé žaludky, zatímco váš pes nadšeně očichává jejího buldoka na těch nejméně společensky přijatelných místech.
Zákony psí gravitace
Věděli jste, že psi mají vlastní zákony gravitace? Váš pes se totiž vždy zastaví na těch nejhorších místech – uprostřed přechodu, na úzkém chodníku, nebo rovnou u zaparkovaného auta, kde jeho přední nohy elegantně vklouznou pod nárazník. A vy tam stojíte, držíte vodítko a modlíte se, aby se nezachytilo něco, co nepatří vám.
Romantika s pytlíkem
Co by to bylo za venčení, kdybychom nezmínili sbírání exkrementů? Tato činnost má veškerou romantiku středověkého trestu. Skláníte se, pytlík na ruce, a doufáte, že vás nikdo nevidí. Ale věřte mi, vždy vás někdo vidí. A někdy to není jen náhodný kolemjdoucí – někdy je to váš bývalý kolega, soused, nebo ještě lépe váš bývalý partner.
Pes jako zrcadlo vašich nedostatků
Když se pes rozhodne neposlouchat, je to jako sledovat záznam vlastní neschopnosti. „Ke mně!“ voláte, zatímco váš pes míří opačným směrem, nejspíš za holubem, kterého by stejně nikdy nedohonil. A vy tam stojíte, gestikulujete jako šílenec a snažíte se přesvědčit kolemjdoucí, že „on to jinak vždycky umí!“
Venčení jako psychoterapie
Na druhou stranu, venčení psů má i své kouzlo. V těch tichých ranních hodinách, kdy všichni ostatní ještě spí, jdete po prázdné ulici a sledujete, jak se váš čtyřnohý společník raduje z každého lístečku nebo kamínku. Najednou vám dojde, že psi mají ten tajemný klíč ke štěstí – radují se z maličkostí. A v tu chvíli si uvědomíte, že vás vlastně váš pes nevychovává jen k venčení, ale k tomu, abyste si všímali světa kolem sebe.
A tak, až příště vezmete vodítko do ruky, nenechte se zmást tím, že „jdete venčit psa“. Je to váš pes, kdo venčí vás – venčí vás z lenosti, z rutiny, a občas i z vašich vlastních předsudků. A za to jim patří naše díky. Nebo aspoň ten oblíbený pamlsek.
