Ze života pampelišky: rostlina na okraji společnosti

Narodila se jednoho jarního rána, kdy slunce ještě ospale mrkalo skrze mraky. Nikdo se neptal, jestli chce růst právě tady, uprostřed trávníku mezi paneláky. Prostě se to stalo. Pampeliška. Obyčejná, běžná, nechtěná.

Na začátku byla plná optimismu. Svěží zelená lodyha, listy vesele roztažené jako ruce objímající svět. „Konečně jsem tady!“ těšila se. „Budu růst, kvést, rozdávat radost!“

Její nadšení ale netrvalo dlouho. Brzy zjistila, že lidé kolem ní nemají pro pampelišky příliš velké pochopení. „Pleeevel!“ zavrčel kolemjdoucí důchodce průzkumník s rachtající se sekačkou. „Fuj, mami, tady je zas ta hnusná kytka,“ oznámilo dítě, které právě upustilo zmrzlinu na chodník. „Ach ne, zas mi to roste do anglického trávníku!“ zanaříkal majitel zahrady, zatímco se pokoušel vyrvat její kořeny se vší rozhodností serózního zahradníka.

Pampeliška nechápala. Co udělala špatně? Byla krásně žlutá, těšila včelky, bavila děti, které si z ní pletly věnce, a její listy byly dokonce jedlé! Ale ne. Společnost měla jasno. Pampeliška je plevel. Zbytečná. Otravná. Musí pryč.

Po několika neústupných pokusech o odstranění se pampeliška rozhodla změnit strategii. „Dobře, budu nenápadná,“ řekla si a snažila se růst trochu opatrněji. Možná pokud se bude tvářit důležitě, lidé ji přestanou ignorovat. Pokusila se zaujmout vznešený postoj, jako růže nebo orchidej. Jenže co naplat, pořád to byla jen pampeliška.

Když se na jaře stala rozkvetlou ozdobou trávníku, trochu si naivně myslela, že se konečně dočkala ocenění. Láskyplné pohledy včel? Ano! Veselé poskakování dětí, které se snažily fouknout do jejích padáčků? Samozřejmě!

Jenže jakmile se proměnila v kouzelnou bílou kouli semínek, situace se změnila. „Ne! Nech to, ať se to nešíří!“ křičel zahradník na svého syna, který ji s radostí rozfoukával. „Ať to tu nevidí správce parku, jinak to zas budeme muset stříkat herbicidem!“

Pampeliška chápala, že už nemá moc času. „Ale co kdybych… zůstala? Co kdybych nebyla zbytečná?“ pomyslela si. A tak udělala to, co každá pampeliška udělá v posledních dnech svého života. Rozhodla se předat své semínka dál.

Když jednoho dne přiletěl lehký větřík a její padáčky se rozletěly do světa, pampeliška se usmála. „Ať si lidé říkají, co chtějí. Ale já se vrátím.“

A tak to taky bylo. Příští rok na stejném trávníku vyrostlo další desítky pampelišek. A zatímco lidé si zoufali a vytahovali další herbicidy, pampelišky se tiše smály.

Protože pokud je něco na světě jisté, pak to, že pampelišky nikdy nevymizí.

Ponaučení? Někdy to nejvytrvalejší nejsou ti nejsilnější nebo nejobdivovanější. Někdy jsou to prostě jen ti, kteří se odmítají vzdát. A právě v tom spočívá jejich tajná síla.