Ženy a jejich moc v domácnosti

Ženy. Ano, ty úžasné, éterické bytosti, které dokážou s jediným pohledem ovládnout celý svět – tedy aspoň ten domácí. Muž, sotva se po pracovním dni vrátí domů, už cítí, že není zcela pánem svého prostoru. Ne, ten teď patří jí. Královna obýváku, vládkyně ledničky a neúnavná strážkyně všedního pořádku, kde vše má své přesně dané místo. Tedy kromě mužských ponožek, ty patří očividně do úplně jiné dimenze.

„Miláčku, jak je možné, že tu pořád něco hledáš?“ zeptá se muž s nevinným výrazem, který maskuje letité zkušenosti. On totiž už dávno ví, že každá odpověď, kterou dostane, může obsahovat více emocí, než jeho denní kapacita dokáže zpracovat. A kdo by to mohl ženám mít za zlé? Vždyť to ony, a pouze ony, nesou na bedrech tíhu vesmíru (rozuměj: domácnosti). A právě když on, statečný rytíř v obyčejných trenýrkách, zavře oči, ona zuří nad nekonečným chaosem, který sám vytvořil – tedy podle ní. A podle něj? No, to je jen život.

Co by si žena bez svého manžela počala? Ta otázka visí ve vzduchu jako předzvěst apokalypsy. Však ona ví, že on to ví – je nenahraditelný. Alespoň v tom, jak zanechat špinavé nádobí v dřezu, ve chvíli, kdy byla myčka právě vyprázdněna. A když se ho zeptá, zda by snad mohl tu misku umýt, jeho odpověď přichází se vší přirozeností: „Miláčku, já jsem to tam jen odložil. Vždyť ona tu chvilku počká!“ Chvilku? Chvilka pro něj znamená tak dva až tři věky. A tak žena, milosrdná bohyně kuchyňských povinností, uchopí houbičku jako meč spravedlnosti a dává se do boje.

Manžel, který toto střetnutí sleduje ze svého strategického velitelství – gauče – si nemůže pomoci, aby nevydal ten malý zvuk, nebo nenápadný úšklebek. Ne že by nechtěl pomoci, ale ví, že existují některé boje, do kterých muž prostě nesmí vstoupit. Je to, jakoby ho život naučil, že ženská hysterie kolem domácích prací není ani tak o samotné činnosti, jako spíš o principu. Protože ten princip, milí přátelé, to je alfa a omega všeho!

Jak vypadá typická debata o pořádku? Manželka přijde do obýváku s očima rozšířenýma do velikosti talíře a hlasem, který by mohl prorazit zvukovou bariéru: „Proč zase nikdy nic neuděláš? Všechno je vždycky na mně!“ Muž, s ledovým klidem diplomata, odpoví: „Ale drahá, přece jsi mi nikdy neřekla, co mám udělat.“ No, a to je ten moment. To je ta chvíle, kdy by si muž měl uvědomit, že neřekla – a právě to je ten problém. „Proč bych ti to měla říkat? To bys snad mohl vidět sám!“ A v tom tichu, které následuje, muž cítí, jak se mu pomalu uzavírá všechna naděje na klidný večer.

Žena a nakupování: hluboká studnice emocí

Nakupování, ten mysteriózní obřad, který ženy zvládají s jemností operního pěvce a soustředěností vědce. Pro muže je to ale něco jako přechod přes peklo v supermarketu, kde každá sleva zní jako válečný pokřik. Zatímco muž hledá nejbližší nouzový východ, žena si pečlivě prohlíží každou položku, každou cenovku. A přitom se ptá: „Miláčku, myslíš, že ta třicátá druhá svíčka v naší domácnosti je opravdu nutná?“ Muž tuší, že odpověď, kterou podá, může ovlivnit jeho budoucí přístup k manželskému loži, takže zamumlá něco nesrozumitelného. Což samozřejmě neznamená „ano“, ale ani „ne“. Je to spíše něco jako: „Prosím, ať už jsme pryč.“

Ovšem pravý úder přijde, když dojde na boty. To je sféra, kde žena rozkvétá a muž… trpí. „Tyto lodičky vypadají dobře, ale nejsou moc praktické na zimu, co myslíš?“ začne ona a čeká odpověď, která nikdy nemůže být správná. Protože pokud řekne, že jsou praktické, ona je nebude chtít, protože „přece nevypadám jako stará bába“. A když řekne, že nejsou? No, to si zaručeně odnese potupný pohled, který mu připomene, že móda není o praktičnosti, ale o postoji.

Hysterie: Společenský standard?
A pak je tu ta drobná, ale přítomná … hysterie. Mužům se zdá, že jakmile přijde něco mimořádného – třeba neplánovaná návštěva tchyně – žena promění dům na válečnou zónu. „Musíme UKLIDIT! A já nemám co na sebe!“ vykřikne a muž ví, že se mu právě rozpadá jakýkoliv plán na klidnou sobotu před televizí. Ne proto, že by dům byl skutečně v nepořádku – stačí, aby viděl, jak jeho žena překračuje imaginární prachové částice s výrazem popravčího.

Manžel se tedy musí odhodlat k akci. Ne však proto, aby uklidil. Ne, ne. On musí přežít. Proto si nasadí nejnevinnější výraz a vysloví to, co vždycky funguje: „Drahá, proč se tak rozčiluješ? Všechno je přece v pořádku!“ To je ten moment, kdy žena přestane mluvit. A to mlčení, přátelé, je více než tisíc slov. To je varování. To je signál, že bouře je teprve na obzoru.

A tak se náš hrdina, muž, stáhne do bezpečné vzdálenosti. Ví, že v této hře o přežití nestačí být statečný – musíte být strategický. Dvě hodiny před příchodem tchyně vklouzne do dílny, garáže nebo kamkoli, kde žena vládne méně. A zvenčí už slyší: „Miláčku, pomohl bys mi aspoň s těmi polštáři? Nebo mám být opět ta, která dělá všechno?“

V tu chvíli si muž uvědomí, že příště na to půjde chytřeji. Možná by jí měl napsat poznámku do kalendáře. Nebo radši ještě líp – objednat všechny ty svíčky, svetry a lodičky. Možná, že by mu potom, jen na malou chvíli, dala zapravdu.

Závěr: Ženy, ženy a zase ženy
A tak tedy, drahý světe, žijeme vedle těchto fascinujících, nevyzpytatelných bytostí, které dokážou vynést muže na vrchol a zároveň ho potopit jako Titanic. Muži, přátelé, pamatujte: Když žena mluví, naslouchejte. Když mlčí, běžte.