Život želvy: Tragikomedie v pomalém tempu

Byla jednou jedna želva jménem Karel. Měl všechno, co správná želva potřebuje – pevný krunýř, pomalý metabolismus a nekonečnou trpělivost. Jeho životní motto? „Kam spěchat? Stejně tam jednou dorazím.“

Pomalý start do života

Karel se narodil v roce 1987, ale zjistil to až v roce 1995. Proč? Protože jeho rodiče byli také želvy, a vše jim trvalo i odpovědi na otázky. Jakmile se naučil chodit, byl už skoro v důchodovém věku.

Když se rozhodl začít randit, všechny želvy v okolí si myslely, že si jde vyřídit dědictví.

Cesta k rybníku: Životní mise

Jeho velký cíl? Dojít k rybníku.

Cesta, kterou by zajíc zvládl za pět minut, trvala Karlovi šest let. Po cestě měl několik přestávek na přemýšlení, zda to vůbec stojí za to.

Během této epické výpravy:
✔️ Třikrát ho někdo považoval za kámen.
✔️ Jednou ho označili jako historickou fosilii.
✔️ A jednou ho omylem použili jako zahradní dekoraci.

Želva vs. svět rychlosti

Karel neřešil ekonomickou krizi, inflaci ani globální oteplování. Hlavní bylo, že měl dost salátu. Jeho životní pojištění? Směšné – věk dožití měl vyšší než většina pojišťovacích agentů.

Jednoho dne ale potkal zajíce. Ten mu vyprávěl o světě rychlosti, kde lidé běží za kariérou, penězi a dokonalými těly.

Karel se zamyslel: „Možná mi něco uniká? Možná bych měl být rychlejší, riskovat, víc se bavit?“

A tak se rozhodl udělat něco bláznivého.

Popoběhl.

A pak se tři týdny zotavoval.

Šťastný konec?

Nakonec přece jen dorazil k rybníku. Spokojeně si lehl do trávy, sledoval, jak kolem něj všechno dál zběsile běží, a usmál se:

„Aspoň že já mám čas…“